Děti z Blankenese
KUKačky
„Přežili jsme, i když si to nikdo nepřál...“; „Věděla jsem, že už nemám nikoho a nic, rodiče, domov, nic... Nechtěla jsem se vrátit. V Blankenese jsem našla první domov a uvědomila jsem si, že existuje život i po koncentračním táboře.“
2020

O inscenaci
Inscenace pracuje s dětmi ve věku 10-13 let formou doku dramatu. Inspirací byly osobní vzpomínky dětí přeživších věznění v Bergen Belsenu zachycené v dokumentu „"Die Kinder von Blankenese“ z roku 2010. Dalším inspiračním zdrojem byly zachované texty dětí z terezínského ghetta z let 1942-44. Dokudrama zachycuje osud sirotků, které na konci roku 1945 umístili do vily rodiny Warburgových ve čtvrti Blankenese u Hamburku.
Příběhy a zpovědi traumatizovaných dětí přibližují jejich těžký návrat do normálního života. Z pekla holocaustu do zdánlivého ráje na zemi... ale ani v tomto ráji není všechno tak, jak by to mělo být... není jasné, zda se vůbec uskuteční slibovaná cesta do nové vlasti -Palestiny... a ani nová vlast nevítá sirotky s otevřenou náručí...
„Přežili jsme, i když si to nikdo nepřál...“
„Na co jsem v té chvíli myslela? Samozřejmě jsem si myslela, že konečně přijdou rodiče... ale oni nepřišli...“
„Věděla jsem, že už nemám nikoho a nic, rodiče, domov, nic... Nechtěla jsem se vrátit. V Blankenese jsem našla první domov a uvědomila jsem si, že existuje život i po koncentračním táboře.“
„Co jsme stále slyšely, bylo - Palestina... Slovo Palestina bylo synonymem jakéhosi neznámého dobra... v Palestině budeme zase šťastní."
„Odkládal jsem si kůrky chleba, abych měl i později, co jíst. Nedovedl jsme si představit, že i druhý den dostaneme jídlo ráno , v poledne, i večer.“
„...ani si nedovedete představit, co to znamená pro dítě, které je přichystané na nejšťastnější cestu svého života, když musí vystoupit a jít do nemocnice... řekli mi, že se od teď nejmenuju Poper ale Moša Umbrik, protože na můj certifikát vycestuje jiné dítě...“