top of page

Děti z Blankenese

KUKačky

„Přežili jsme, i když si to nikdo nepřál...“; „Věděla jsem, že už nemám nikoho a nic, rodiče, domov, nic... Nechtěla jsem se vrátit. V Blankenese jsem našla první domov a uvědomila jsem si, že existuje život i po koncentračním táboře.“

2020

O inscenaci

Inscenace pracuje s dětmi ve věku 10-13 let formou doku dramatu. Inspirací byly osobní vzpomínky dětí přeživších věznění v Bergen Belsenu zachycené v dokumentu „"Die Kinder von Blankenese“ z roku 2010. Dalším inspiračním zdrojem byly zachované texty dětí z terezínského ghetta z let 1942-44. Dokudrama zachycuje osud sirotků, které na konci roku 1945 umístili do vily rodiny Warburgových ve čtvrti Blankenese u Hamburku.


Příběhy a zpovědi traumatizovaných dětí přibližují jejich  těžký návrat do normálního života. Z pekla holocaustu do zdánlivého ráje na zemi... ale ani v tomto ráji není všechno tak, jak by to mělo být... není jasné, zda se vůbec uskuteční slibovaná cesta do nové vlasti -Palestiny... a ani nová vlast nevítá sirotky s otevřenou náručí...

 

„Přežili jsme, i když si to nikdo nepřál...“
„Na co jsem v té chvíli myslela? Samozřejmě jsem si myslela, že konečně přijdou rodiče... ale oni nepřišli...“
„Věděla jsem, že už nemám nikoho a nic, rodiče, domov, nic... Nechtěla jsem se vrátit. V Blankenese jsem našla první domov a uvědomila jsem si, že existuje život i po koncentračním táboře.“
„Co jsme stále slyšely, bylo - Palestina... Slovo Palestina bylo synonymem jakéhosi neznámého dobra... v Palestině budeme zase šťastní."
„Odkládal jsem si kůrky chleba, abych měl i později, co jíst. Nedovedl jsme si představit, že i druhý den dostaneme jídlo ráno , v poledne, i večer.“
„...ani si nedovedete představit, co to znamená pro dítě, které je přichystané na nejšťastnější cestu svého života, když musí vystoupit a jít do nemocnice... řekli mi, že se od teď nejmenuju Poper ale Moša Umbrik, protože na můj certifikát vycestuje jiné dítě...“
„Po příjezdu do Palestiny jsme se snažili co nejrychleji stát „sambres“, tedy rodilými Izraelci/stát se stejnými dětmi jako ostatní... naše hebrejština byla špatná a tak se nám často smáli... v Izraeli neměli pro lidi, kteří přežili holokaust velké pochopení... otloukali nám o hlavu, že jsme se nechali vést na smrt jako stádo a že jsme se vůbec nebránili...“

 

BERGEN-BELSEN  březen 1945... "Příběh nás dětí začíná v Bergen-Belsenu. Zahynulo tu okolo 50 tisíc lidí. Přežili jsme, i když si to nikdo nepřál."


Osvobození... "Na co jsem v té chvíli myslela? Samozřejmě jsem si myslela, že konečně přijdou rodiče... ale oni nepřišli..."Věděla jsem, že už nemám nikoho a nic, rodiče, domov, nic... Nechtěla jsem se vrátit. V Blankenese jsem našla první domov a uvědomila jsem si, že existuje život i po koncentračním táboře. (Ester). Většina dětí neměla otce, matku, rodinu... a tak mi to připadalo normální...(Josef). Byli jsme jako hluší a slepí... než se naše duše vyléčili a mohli jsme se zase z něčeho radovat, například z přírody... trvalo to velmi dlouho. (Ariel)


Hamburg květen 1945 - Usedlost židovské rodiny Warburgů ve čtvrti Blankenese (1938-45 zkonfiskováno nacisty) - "Co jsme stále slyšely, bylo - Palestina... Slovo Palestina bylo synonymem jakéhosi neznámého dobra... v Palestině budeme zase šťastní . Ve vile strávíme přechodné období ... dokud neodcestujeme do Palestiny..."


Hrají

KUKačky - Anna Vlčková, Nina Kalašová, Ema Arientová, Johana Kopcová, Julie Starostová, Emilie Kalivodová, Veronika Burgerová, Kateřina Veselá, Heřman Tajovský, Antonín M. Šimáček, Šimon Šnajdouf, Mina Pesses, Šimon Zeman


Hlasy z nahrávky

Hynek Tajovský, Vendelín Urban


Režie

Ivana a Zuzana Sobkovy



Přehlídky

  • Dětská scéna Otvírání 2020 v DDM Spirála 7.3.2020 s postupem do krajského kola


bottom of page